Slovo identita znamená jednak shodu, totožnost, nezaměnitelnost osobnosti /člověk je identický sám se sebou/, jednak přijetí motivů, hodnot a ideálů od členů skupiny, ke které patří. Identita se vyjadřuje jak slovem já, tak slovem my. Skupinová identita je neoddělitelná od osobní. Člověk se cítí jako příslušník té nebo oné mikro nebo makroskupiny / od rodiny přes party, kluby a spolky až po národ/.
Tématu identity se věnoval ve svém projevu na Bavorském zemském sněmu v Mnichově premiér Petr Nečas dne 21.2.2013. Učinil tak neuvěřitelným způsobem. Hledal identitu česko-bavorskou, protože „málokteré dvě země jsou tak úzce propojeny společnou historií, kulturní spřízněností i tisíciletou duchovní tradicí jako Čechy a Bavorsko. Na cestě k nalezení vlastní identity se neobejdeme jeden bez druhého. Náš vztah je osudový, plný inspirace a obohacení, ale i traumat a předsudků. Společná minulost nás zavazuje pracovat pro společnou budoucnost.“ Tolik pan premiér.
Před 20 lety se na nás žádalo zříci se dosavadní identity česko - slovenské a zúžit ji na identitu pouze českou. Marně jsme se dovolávali společných kořenů se Slováky a spolu s nimi sdílených hodnot a osudů od dob Velké Moravy a slavné misie bratří ze Soluně. To pan premiér má dnes pro nás identitu česko-bavorskou a její „předurčenost“ vidí v mnohem větší historické hloubce než byla Velká Morava: v dávném osídlení dnešního českého a bavorského území keltskými Bóji. Pozdější česká vlast se tehdy po nich keltsky jmenovala Boiahaimon, Bojohemum, Bohemia. Bavorská země, podle pana premiéra prý také po Bójích ,získala jméno Bavaria. Ale pozor, do téhle etymologie se panu premiérovi chybička vloudila. Jméno Bavaria nepochází od keltských Bójů, ale od starogermánského kmene Baiovari, Bajuvari, po našem Bavoři. Podle pana premiéra „osudové“ historické sousedství Čechů a Bavorů nelze výstižněji označit než Palackého souslovím „stýkání a potýkání“. Vévodství bavorské, stejně jako franské, saské, švábské, lotrinské se stalo součástí mocné říše východofranské . Karel Veliký i ostatní příslušníci dynastie podnikali feudální výboje k ovládnutí sousedních zemí, přirozeně pod ideologickou záštitou šíření křesťanství . Církevní misie k nám směřovaly z Řezna, Pasova, Salcburku. Panovníci Velké Moravy /Mojmírovci/, velcí věrozvěsti Konstantin a Metoděj, ale i jejich žáci měli s bavorskými kleriky, ozbrojenci bavorských vládců a s vládci samými velmi neblahé zkušenosti. /Viz kterákoli učebnice dějepisu./ Tváří v tvář historii tak pan premiér uvádí v úžas svým dokazováním, že máme s Bavory společnou identitu. V období Velké Moravy je opravdu obtížné takový důkaz podat. Ale snazší to nebude ani později .Bavoři podlehli v soupeření o hegemonii Sasům. Sasové položili základy německé říše, navázali na tradici Karla Velikého a založili středověkou říši římskou, které se od r.1157 říkalo „ svatá říše římská“ a od r.1486 se přidával přídomek „německého národa“. Položme panu premiérovi otázku, zda by tedy ve světle této skutečnosti nechtěl identitu hledat raději v Sasku než v Bavorsku? I se Saskem bylo ovšem mnoho „stýkání a potýkání“, jak můžeme doložit třeba osudem sv. Václava a poté sv. Vojtěcha. Ostatně prostřednictvím tzv. otonské renesance se Sasko obohatilo i o kulturní vlivy Byzance, která až do svého pádu pod náporem Osmanských Turků /1453/ reprezentovala vyšší kulturu než středověký Řím, s kterým bylo Bavorsko svázáno. Ale na rozdíl od dlouhodobých problematických vztahů Čechů s Němci /ať již Bavory nebo Sasy/, Čechy a Slováky spojovaly po staletí zápasy o zachování holé existence, hledali u sebe navzájem často pomoc a společným bojem se v první válce světové domohli samostatného státu a v druhé jeho obnovy. V tomto státě společně žili a pracovali 74 let., společně čelili i nástrahám budování beztřídní společnosti. Jak proti tomu chce pan premiér vytvářet identitu s Bavory na základě barokní a katolické kultury ? Ta byla přece společná pro celou katolickou Evropu a při vší nádheře nemohla českému národu nahradit ztráty utrpěné po Bílé hoře. Útrapy násilné protireformace a rekatolizace, ohrožení existence národa samé nemůže přece vyvážit lidový kult sv. Jana Nepomuckého a procesí poutníků na obou stranách Šumavy! Co jsou tyto folklorní epizody ve srovnání s účastí Čechů a Slováků v husitském hnutí, ve stavovském povstání, v úsilí buditelském a obrozenském, ve společných válečných bojích na život a na smrt?
Pan premiér nepřestává mluvit o společných hodnotách a duchovní spřízněnosti, které v jeho podání vytvářejí identitu česko-bavorskou, jako byl např. v 19. stol. rozvoj průmyslu, zvláště sklářství a pivovarnictví. Až události kolem „Mnichova 1938“ prý předznamenaly dlouhou krizi společné identity, válečné běsnění, poválečnou ztrátu identity docela, vykořenění českého pohraničí. A kde je příčina? Zvláštní. Žádné mocenské zájmy, expanze a agrese. Příčina spočívá, jak naznačuje pan premiér, v nesprávně etnicky a jazykově odvozené identitě. Ta je vinna tím, že vedle sebe již nežijí Češi, Židé a Němci, jak tomu bylo dříve. V této souvislosti pan premiér vyslovil lítost nad odsunem německých státních příslušníků po druhé světové válce .Přitom opakoval nepravdivé revanšistické formulace mluvčích odsunutých Němců, usazených v Bavorsku, aniž by se pokusil uvést je na pravou míru. Zamlčel, že r.1945 šlo o uplatnění dohod vítězných spojenců demilitarizovat, denacifikovat a demokratizovat celou Evropu, nikoli o nějaké úzce národní české zájmy. Zato si pochválil, že po r.1989 se v našem pohraničí vrací a obnovuje staronová identita.
Závěrem nezbývá než položit si otázku: Jací to mohou být Češi, když pan premiér hledá jejich identitu s Bavory? Když to, co uvádí jako jim společné, se nikdy netýkalo českého národa jako celku, ale jen některých vrstev, zpravidla odjinud do Čech přišlých, např. kolonizátorů, rekatolizátorů, průmyslových magnátů, arizátorů.? Někteří mezi nimi říkali, že „ nejsou Češi, ale Bémové,“ jejich vlast je „Bémen“. Mluvili německy a odmítali odvozovat svou identitu od etnického původu a jazyka, odvozovali ji od území, na kterém bydleli a působili. Pro ně a jejich potomky zřejmě hledal pan premiér identitu česko-bavorskou, v které se jazyková otázka neřeší. / Přirozeně jde o jazyky dva a přitom se předem ví, kterým jazykem se bude komunikovat. / Ale je ještě jedna skupina, které se pokus pana premiéra může zamlouvat. Skupina těch, o kterých bylo řečeno, že jsou to „Němci, mluvící česky“. I oni mohou získat identitou česko-bavorskou, resp. česko-sudetoněmeckou.
Pokus pana premiéra je nepřijatelný. Jeho pojetí identity je neudržitelné. Kulturní styky mezi národy ani výměna kulturních statků nemůže stačit k vytváření identity. Jsou všudypřítomné. /Kdyby byly podstatným znakem identity, byly by snad všechny národy identické, kulturní výměny se snad neúčastní jen nějaký ztracený kmen v pralese nebo obyvatelé zapomenutého ostrova v širém oceánu./ Stojíme přirozeně o dobré sousedské vztahy, stojíme o přátelské vztahy mezi národy. Odmítáme však falešné chiméry o naší identitě, které jsou v rozporu s naší historickou zkušeností a naši skutečnou identitu degradují. Čeští a slovenští vlastenci trvají na své identitě česko-slovenské.